Menu
Proč se bojíme blízkosti?
A možná se bojím,
tam jít,
tam být,
s tím žít.
Blízkost. Slovo, které v sobě nese tolik tepla, a přesto se v ho část z nás bojí. Toužíme po ní, ale zároveň před ní utíkáme. Chceme být viděni, pochopeni, přijati – a přesto, když cítíme blízkost druhého člověka, nedokážeme ji přijmout.
Blízkost není jen o fyzickém kontaktu. Je to stav, kdy dovolíme druhému, aby nás zahlédl v naší opravdovosti. Bez masek, bez příběhů, které si o sobě vyprávíme. A právě to je někdy děsivé. Co když nebudeme dost dobří? Co když nás ten druhý odmítne? Co když mě nebude mít rád takovou, jaká doopravdy jsem?
Vědomý dotek je jedním z nejpříjemnějších způsobů, jak blízkost zažít. Může být jemný, laskavý, plný pozornosti. Může říct: Vidím tě. Jsem tady. Dovol si jen odpočívat a přijímat.
Možná jsme se dříve naučili, že dotek znamená povinnost. Nebo že blízkost je podmíněná – musíme si ji zasloužit, něčím ji vykoupit. Možná jsme zažili dotek, který nebyl laskavý. Nebo naopak vyrůstali v prostředí, kde ho bylo málo, a teď nevíme, jak ho do našeho života pustit.
A přitom touha po doteku, po blízkosti, je v nás tak hluboko zakořeněná. Nejsme stvořeni k tomu, abychom byli sami. Naše tělo ví, že blízkost léčí. Že objetí dokáže zpomalit tep, že ruka na rameni umí utišit úzkost, že vědomý dotek nám může připomenout, že jsme tady, v přítomném okamžiku – a že je to v pořádku.
Strach z blízkosti se nevyléčí přes noc. Ale můžeme se učit. Po malých krůčcích.
Opravdové spojení není jen o tom, že se někoho dotkneme, obejmeme ho nebo si s ním popovídáme. Je to hlubší stav bytí – chvíle, kdy se cítíme vidět a přijati takoví, jsme. Bez toho něco skrývat nebo se snažit být jiní. Je to moment, kdy můžeme vydechnout a vědět, že na tomto světě nejsme sami.
Blízkost nám nebere svobodu, jak si někdy myslíme. Naopak, dáváme nám prostor k tomu, abychom se uvolnili, abychom si dovolili být zranitelní, shodili brnění – a tím pádem i skutečně silní. Protože opravdová síla v dnešní době nevychází z toho, jak dobře se umíme bránit, ale z toho, jak hluboce se umíme otevřít životu.
A tak se můžeme učit. Pomalu a vědomě. Přijímat doteky s větší důvěrou, dávat je s větší laskavostí. Být si blíž – nejen s ostatními, ale především sami se sebou. Protože když půjdeme blízko dovnitř sebe, už se nebudeme muset bát zvenčí.
A možná právě tehdy zjistíme, že opravdové spojení není něco, co musíme hledat. Už je tady. Čeká jen na to, až mu dovolíme vstoupit do našeho života.
M.
